Upírka
Je tmavá noc a já sedím na plotě jako nějaká kočka.,,Tssssssssss," neodpustím si zlostné zasyčení a seskočím z plotu. Chvíli se jen tak rozhlížím kolem sebe, ale pak mě to přestane bavit a jako obvykle na mě dolehne zlost. Proč zrovna já? Nedokážu odpovědět a dám se do běhu. Prostě uteču, ovšem myšleky se nezbavím. Najednou o něco zakopnu. Když se sehnu tak poznám, že je to obyčejná stará kniha. Otevřu ji. Na první stránce je nějaké staré písmo, nebo spíše znaky. Na další stránkách je ale normální čeština. Ale, copak tu je zajímavého? Magie, hm, sndělé, draci.... Upíři?! začnu nadšeně číst. Nejdříve popis upíra- ,,zelené(někdy červené) oči, dlouhé černé vlasy, upíří zuby(Tsss, to by jeden neřek, když je to upír) a vysoká postava.Ve dne hledá stín a klid, je smutný a zlý. V černé a červené barvě se cítí nejlépe." Jako kdyby popisovali mě...!! Naštvu se, ale přinutím se číst dál.
,,Po 150 letech se stává opravdovým upírem v němž se probudí upírské city. Musí zabít člověka, aby získal krev a mohl dál žít. Pokud tak neučiní, je slabý a plný zloby, tímž se stává nebezpečný i pro své blízké okolí.." ,,Grrr... já nejsem nebezpečná!" Zlostí skoro ani nevnímám, jak můj hlas narušil posvátné ticho. Vzteky bych radši knihu roztrhala na malé cucky. Pomalu se uklidním a čtu dál:,, Buď převládnou city upíra a zabije, nebo pomalu, lidsky umírá- ve vzteku, zlosti, slabý a smutný. Většinou ale žádný upír nezapře svůj původ a nedokáže odolat krvi a klidné, černé noci." Tohle už se opravdu nedá vydržet. Vytrhnu stránku a rozervu jí na kousky, které stejně jako zbtky knihy pohodím na zem. Uteču zpět k plotu, za kterým je auto. Jestli jsem upír...přežiju! Neváhám a nastartuji auto, jedu po silnici přímo k lesu. Bojím se, city upíra a člověka jako by se ve mě hádaly... a já nemůžu nic dělat. najednou náraz. Zabrazdím a když vystoupím z auta rozkřiknu se na celý les:,,Ne, Ne, Ne, to ne!! To ne!!" Není to pravda, proč jenom lžu?? Chci pryč, prostě se zase obrátit a utéct. Nejde to. Při pohledu na srnu, kterou jsem srazila mi vstoupí slzy do očí. Ani nevím jak, ale pomalu se skláním k mrtvému tělu a moje zuby se smočí v teplé srnčí krvi. Nedokázala jsem odolat, ale i s výčitky svědomí budu dál žít...
