Já?!
Sedím a přemýšlím. televize běží, ale já jí nevnímám. Přemýšlím o sobě. Já vlastně jsem? Zlá... To je jediný, co mě napadne. Vypnu televizi, ale myšlenky o mě mě neopustily. Na stole najdu zaprášené zrcátko. Když ho trochu očistím, uvidím svůj odraz. Už se ani neleknu toho, že vypadám strašně, jako chodící mrtvola. Bez úsměvu. Už dávno mi chybí v očích jiskry štěstí a naděje. Jsem..strašná... Úplně jiná, než ostatní.Taková, smutná..chladná..Škodolibá? Ale jsem to já. Tohle přemýšlení mi vykouzlí na rtech úsměv, ale ne takový, jako by každý čekal.Ten zlostný úsměv nebo spíše úšklebek se jen tak nevytratí. Když vidím ten odraz v zrcadle opravdu se musím zasmát. Místností pronikne Hlasitý, hluboký a vražedný smích. Plán. Moje nápady už jsou asi opravdu šílené. Ovšem nejdřív všechno promyslet... Znám pár..Kamarádů..Dlouho mi trvá, než dokážu to slovo vyslovit. ,,Kamarádů" to je směšné. Je to jako hra...Krutá a neúprosná hra..
Odhodila jsem masku, ale ne navždy. Když domyslím ,,hru" Nasadím si masku té hodné..A teď jde jenom o to, vydržet! trochu se namalovat a vzít na sebe směšný kostým pohodářky. Vykouzlit úsměv a zamrkat očima. Pár kroků pro trénink a už otevírám dveře a odcházím za ,,sklepení" do širého světa. Slunce zrovna vychází....
